Každý hraje svou roli, a ta má je smutná. - William Shakespeare
Šestý smysl
název povídky: Šestý smysl
autorka: Keira Fey
žánr: depresivní
vloženo dne: 10.7.2007
počet zobrazení:
Slza zaleskla se v oku modrém. Skanula po tváři bledé.
A skropila zem pod sebou.
Kate křečovitě zamrkala a utřela si vlhkou tvář do rukávu. Slzy se ale nedávaly na ústup. Kanuly jí z očí nepřetržitě. Jako obrana proti tomu, co si dívka nepřála vidět. Ale viděla ty věci dál. Nestačilo zavřít víčka a ponořit se do tmy. Viděla věci pouhým dotekem, zvukem. Věci, které by neměl normální člověk vídávat.
To co bylo spatřeno
navždy do paměti zaryje se.
A neopustí ji.
Kate se zhluboka nadechla a narovnala se. Už se začínala ovládat. Dokázala udusit ten hrozný pocit, co jí svíral srdce a mysl. Přesunula svou pozornost pod hukot velkoměsta pod sebou.
Seděla na kraji vršku mrakodrapu. Byl už večer, ulice pod ní zářily stovkami světel a auta hlasitě troubila. Život s nocí tady nikdy neustával. Město žilo dál.
Ponořila se do zkoumání svého okolí až moc hluboko. Všimla si, že se její pozornost přesouvá ke kraji vedle ní, kde bylo urvané zábradlí. Nemusela se dívat, co leželo dole, hluboko na rušné ulici. Sirény policejních aut a záchranky hlasitě řvaly. Slyšela šum hlasů.
Vstala a přešla ke dveřím, kudy přišla. Neměla v úmyslu odejít. Jen na okamžik zaváhala s nataženou rukou nad klikou. Polkla. A pak se jí opatrně dotkla konečky prstů.
Viděla ženu.Ženu, v jejíchž očích plál oheň čirého zoufalství. Tvář měla samou podlitinu a šrám, břicho bylo jemně zakulaceno. Utíkala co jen nejrychleji dokázala po schodech nahoru, jako kdyby měla v patách smrt. Hrábla třesoucí se rukou po klice a zacloumala s ní.Podvolila se jí a cesta dál se jí otevřela. Vyběhla na střechu a dveře za sebou zabouchla. Nemotorně škobrtla a upadla. Ani pro slzy nevnímala bolest, co jí vystřelila do rukou, když zadržela svůj pád. Vstala a šla k zábradlí… Dívka se odtrhla od kliky, jako kdyby jí kopl elektrický proud. Oči nevěřícně a zděšeně třeštila na ten kus kovu…
Otočila se a pohlédla na beton před sebou. Viděla tam temný obrys, co připomínal vzdáleně obtisknutou ruku. Sehnula se nad ní a namočila do toho prst. Byla to krev. Mráz jí přeběhl po celém těle.
Vidím… co to vlastně vidím? Prohrábla si zmateně vlasy a povzdechla si. Do očí se jí znovu draly slzy z toho co viděla. Bylo to neuvěřitelné. Ta žena byla tak zubožená… A čekala navíc dítě.
Zaslechla z ulice hlasitý nářek. Její nohy sami od sebe šly zpět k zábradlí. Pohled měla ale dál upřený pevně před sebe, odhodlaná se dolů nepodívat. Hlasitě polkla. Nemohla. Něco jí nutilo se podívat dolů. Stiskla pevně studené zábradlí, v úmyslu se naklonit více dopředu…
Žena došla k zábradlí a rozeštkala se. Břicho si vroucně hladila a šeptala mezi vzlyky ukolébavky. Otočená zády ke dveřím neviděla, že na střechu přišel ještě někdo…Muž k postavě upíral zpod černé kapuce nenávistný pohled. Ruce se mu zaťaly v pěst a na ruce vystouply bílé klouby. Tiše se za ženou připlížil. Neslyšela ho před svůj vzlykot. A když byl od ní sotva půl metru, přiskočil k ní a prudce do ní vrazil. Zábradlí pod ní povolilo. A i s ním se žena zřítila dolů… Kate vykřikla a dopadla zády na zem. Prudce oddechovala. Ruce jí skoro pálily a hlava se jí točila. Jakoby v dáli zaslechla dusot bot na schodech. Rychle se vzchopila a rozeběhla se na druhou stranu střechy, kde bylo po straně nouzové schodiště. Jak nejtišeji a nejrychleji mohla po něm seběhla dolů do zapadlé uličky plné odpadků. Ani se neodvažovala jít na hlavní ulici. Raději riskovala únik klikatými uličkami plných pobudů.
Jen doufala, že ji nahoře nikdo neviděl…
