Když jsem byl malej kluk
hodně rošťáren jsem natropil.
A maminka mě strašila,
že přijde na mě pedofil.
Je chlupatej jako čert
a natrhne ti prdýlku,
tak nezlob a hodnej buď,
ty můj malej andílku...
Za trnovým keřem
název povídky: Za trnovým keřem
info: Člověk je i v dnešní době neustále v nebezpečí. Hlavně malé děti. Nevinnost je krásná a mnoho dospělých
jim ji závidí. Ne nadarmo se říká, že děti jsou na světě ty nejšťastnější. Někteří jejich nevinnost ale chtějí, za každou cenu...
poznámka autorky: můj beťák zrovna vypověděl službu, takže vám neručím za váš zdravotní stav po přečtení. Vůbec, celá ta povídka ... Nevím, jestli se bude líbit. Budu ale ráda, když napíšete.
autorka: Keira Fey
žánr: ... že by, trochu z realného života? Takže reality/akční
vloženo dne: 17.7.2008
počet zobrazení:
Seděl na dřevěné lavičce, klátil nožkami dozadu a dopředu, lízal zmrzlinu a sám pro sebe se usmíval jako slunce. Veselý klučina, pomyslel si každý kolemjdoucí. A jaké je to hezké dítě…
Proč v parku sedí sám, to nikdo nevěděl. Ti co tu procházeli skoro denně ho nikdy neviděli, takového hezkého chlapce by si zapamatovali. Mohlo mu být asi tak sedm, osm let. Blonďaté přerostlé vlásky mu povlávaly kolem obličeje, splývaly mu po krku. Ruce měl opatlané od čokolády, nestačil zmrzlinu lízat, jak rychle mu tekla ze špejle po prstech…
‚Po těch malých, bezmocných prstících, které zatím nemají skoro žádnou sílu. Jsou jak pavoučí nožičky, slaboučké oproti mým…‘ Nohama švihal nad zemí a rozhlížel se kolem sebe, jako by na někoho čekal. Lavička stála na kraji parku, zády k vysokým stromům a dlouho řadou ozdobných křovin, které teď v létě nesly voňavé květy. Maminky si ale své děti pečlivě hlídaly, když si k nim šly přivonět. Keře měly občas trny a žádného rodiče nepotěší, když jeho dítě utrží bolestivou čárku na prstíku. Chlapce ale květiny nelákaly, měl dost starostí slízat tu lepkavou pohromu.
‚Škoda, že se nepřišel podívat na květinky… Byl by skoro na dosah…‘ Byl to trpělivý hošík, čekal tu už hodně dlouho. Připozdívalo se, procházejících rodin tlačících kočárky, zamilovaných párů a smějících se teenagerů už viditelně ubývalo, slunce mizelo v mracích k západu. Chlapec se zmrzlinou měl pěkný výhled, jen seděl a díval se.
‚Dívá se a skoro zapomíná, že se mu zmrzlina rozpouští. Teče mu i po bradě, po rukách…Skápla mu na kalhoty…‘ Klučík si všiml, že má zašpiněné kraťasy. Polekaně vyjekl, seskočil z lavičky. Byl zaskočený tou nemilou situací, kolem běžící holčička se mu zasmála a uháněla dál za svou matkou. Ruce měl celé zalepené. Zahodil zmrzlinu do blízkého koše a s dlaněmi rozevřenými ve vzduchu nešťastně koukal na velkou čokoládovou skvrnu na stehnu.
„Nechceš kapesník?“ ozvalo se mu za zády. Chlapec se udiveně otočil a spatřil podivného muže. Usmíval se a držel mu před očima plátěný kapesník.
„Děkuju,“ zazubil se chlapec s úlevou a vzal si ho.
Proč jen měl na sobě ten pán dlouhý kabát, když je ještě teď horko? Pod kšiltem chlapec viděl, jak má muž orosené čelo. Na bradě strniště, kalhoty lehce odrbané a špinavé boty…
„Promiňte,“ omluvil se hošík, když si do kapesníku utřel prsty. „Zašpinil jsem vám ho.“
„Nevadí,“ mávl nad tím rukou muž. „Na to jsem ti ho půjčil.“ Chlapce si prohlížel tmavě hnědýma očima, pěkně pečlivě, od hlavy až dolů k patám. „Máš špinavé i kalhoty,“ ukázal na skvrnu. „Pojď, pomůžu ti ji oprat, ať tvá maminka doma nevyvádí.“
Když viděl chlapcův vděčný úsměv, pohladil ho po rameni. Stará žena, která opodál seděla na lavičce ho sledovala s nedůvěřivým pohledem.
„Vím kde je fontánka s pitnou vodou, tam to můžeme namočit.“ Klekl si před chlapce a kapesníkem mu utřel pusu. Ten se nebránil, důvěřivě na cizího muže hleděl, jakoby si neuvědomoval jeho zvláštní žíznivý pohled…
Vstal, plácl ho lehce po zádech a vedl ho po cestičce mezi stromy. Dáma na lavičce zalapala po dechu a polekaně hleděla do černících stínů parku, kde se jí dvojice ztratila z očí. Mezi stromy po nevyznačené cestě zmizela i jedna další postava…
„Už tam budeme?“ ptal se hošík a rozhlížel se mezi stromy kolem dokola. Tak hluboko v parku ještě sám nikdy nebyl, cestička byla úzká a už ne moc opravovaná jako ostatní. Jen sem tam mezi listím stromů problesklo zlaté světlo slunce. O kvetoucí keře tu už také nepečovali jako o ostatní, přerůstaly k cestě a byly velké, větší než muž po jehož boku šel.
„Pojď, za tím keřem. Je to támhle,“ ukázal mezi keře, ale chlapec skrz ně neviděl. Byly tam hluboké černé stíny.
„Poškrábou mě trny,“ řekl, stojíc na místě. „A je mi zima.“
Muž se na něj otočil a dlouze na něj pohlédl. Chlapec znejistěl.
„Pojď ke mně,“ pronesl chraptivým hlasem. „Zahřeju tě…“
„Ne, nechci,“ zavrtěl hošík hlavou, ale náhle ho muž hrubě popadl. Leknutím zaječel, pusu mu v tu ránu zacpal kapesník.
„Jen si křič,“ vrčel mu muž hladově do ucha. Chlapec ucítil na krku jeho horký dech, velké ruce mu šmátraly po kalhotech a nenasytně ho mačkaly. Kňučel a házel sebou, ale přes kapesník nedokázal vydat hlasitější zvuk než slabé sténání. Slzy měl na krajíčku a hrůzou se třásl po celém těle.
„Hlupáčku,“ chechtal se tlumeně muž a hodil si ho pod sebe. Zalehl ho. Jednou rukou mu držel kapesník u úst, druhou si rozepínal kalhoty. „Teď už jsi jen můj. Zahřeju tě, už ti nebude zima.“
Chlapec bezmocně zaskučel, když se mu pedofilova ruka dostala do kalhot.
Za jeho zády praskla náhle větvička. Muž sebou škubl a zvedl od své oběti hlavu, když v tom ho do lebky praštilo vší silou páčidlo. Ozvala se tupá rána, do listí v trávě cákla sprška krve. Muž z chlapce přímo odletěl a praštil sebou o zem.
„To ty tady ztuhneš jako prkno, prasáku,“ ozval se nad ním dívčí hlas. Dostal ještě jednu ránu do zad a pár kopanců do břicha. Když se pokusil postavit na ruce přiletěla mu další ránu do hlavy, jen to zadunělo. Padl už naposledy tváří do trávy.
„To by bylo,“ oddechla si dívka a zkusmo do ležícího strčila špičkou boty. Muž se ani nepohnul. Odhrnula si z tváře krátké hnědé vlasy a utřela si orosené čelo. „Danny?“ zavolala za sebe. „Jsi-“
„Proč ti to trvalo tak dlouho?!“ křikl naštvaně chlapec a kopl dívku do dlouhé nohy. Ta omluvně pozvedla ruce, zakrvácené páčidlo mávalo vzduchem. Byla mnohem starší, tak kolem šestnácti let.
„Promiň, ztratili jste se mi.“
„Ať se ti to už nikdy nestane, jo?!“ brblal hošík a podrážděně vysunul spodní ret. Opravil si zpola sundané kalhoty a dívka mu pomohla oprášit se od hlíny a trávy. Jejich společník ležel ve trávě bez hnutí. Chlapec se po něm po očku díval.
„Páni, ségra, chtěl bych mít také jednou takovou ránu jako ty.“
„Jednou budeš, až vyrosteš,“ řekla mu a pročísla mu rukou rozcuchané vlasy. „Měl jsi tam listí.“
„Ten se už asi nezvedne,“ přemýšlel nahlas Danny.
„Možná ne,“ pokrčila rameny jeho sestra. „Je to ten, co s ním šla Janey?“
„Jo,“ přikývl chlapec. „Jsem si tím úplně jistej. Kdybys ale přišla pozdě,“ začal znovu nakvašeným hlasem. „Také bys mě našla až za pár dní někde hozenýho v příkopě!“
„To by se nestalo,“ zavrtěla rázně hlavou. „Tohle už se nikdy nestane. Omlouvám se.“
„Buď ráda, že to nemůžu říct mámě.“
„To bys ani neměl, byl to také z části tvůj nápad.“
„Já vím.“ Chytil se jí za ruku. „Tak půjdeme?“
Ulehčeně se usmála. „Jo, jen chvilku počkej.“ Zapátrala v kapsách mikiny a vytáhla mobil.
„Ty chceš volat sanitku?“ zhrozil se Danny. „Ani za nic! Nechej ho tady! Nechej ho tady jako on nechal Janey!“
„Sanitku nevolám,“ uklidnila ho sestra, držíc si mobil u ucha. „Volám svému známému.“
„Proč?“ zeptal se nedůvěřivě hošík a mračil se na ni modrýma očima. Pobaveně se usmála.
„Pedofil si chtěl užít s malým klukem. Tak si teď s tuhnoucím pedofilem užije nekrofil. Pojď, máma čeká s večeří.“
Překročili nehybné tělo, dívka vytáhla za jednu ruku svého bratříčka do vzduchu, aby se nemusel nohama muže ani dotknout a společně zmizeli v temných trnitých keřích…
